Voynichův rukopis

Tyto fotokopie byly pořízené na půdě univerzity v Yale a jsou fotodokumentací celého původního spisu. Tím se k zájemcům Voynichův manuskript dostane v kompletní podobě a nic tak nebude bránit zájemcům ve vlastní badatelské činnosti i v této oblasti. pozn. J.CH. Podle některých vědců je to nejzáhadnější rukopis na světě. Na každé z jeho stránek jsou podivné obrázky léčivých rostlin, astrologických schémat a nahých žen. Jde o dovedný podvrh, nebo knihu obsahující dávno ztracené poznání?  Dvě stě třicet čtyři strany popsané neznámým písmem v neznámém jazyce pojednávající o neznámých věcech. Tak by se dal charakterizovat rukopis, nad nímž si lámou hlavu filologové, kryptografologové i amatérští luštitelé už více než padesát let. Zatím neúspěšně. Nikdo nebyl zatím schopen dešifrovat jediné slovo ani určit, zda je to deník šílence, učený traktát psaný smyšleným jazykem, nebo dovedný podvod, který měl přinést za vydanou námahu nějaké zlato.  Takzvaný Voynichův rukopis vzbuzuje pozornost od roku 1912, kdy jej zkoumal americký sběratel Wilifrid M. Voynich v patricijské stavbě jménem Villa Mondragone v italském městě Frascati. Byl v něm zastrčen dopis z roku 1665 nebo 1666, jehož pisatelem byl rektor pražské univerzity. Žádal jistého učence, zda by se nepokusil rozluštit šifru, která je v něm použita.

 

Z dopisu dále plyne, že rukopis koupil císař Rudolf II. Habsburský (zemřel roku 1612) za šest set dukátů, tedy asi za tři a půl kilogramu zlata, a že autorem spisu může být františkánský mystik a přírodovědec Roger Bacon, který žil ve třináctém století. Když si Voynich přivezl rukopis do Spojených států (dnes se tato zvláštní písemná památka nachází v Beineckově knihovně vzácných knih a rukopisů Yaleovy univerzity v New Havenu), přizval některé odborníky na šifry, aby zkusili své štěstí. První úspěch ohlásil William Newbold z Pensylvánské univerzity v roce 1919. Podle něj šlo o kopii Baconových vědeckých poznámek. Newboldovo řešení však znamenalo, že by Bacon musel mít přístup k teleskopu a mikroskopu, které v jeho době neexistovaly. Newbold však porážku nikdy nepřiznal, i když byl jeho názor brzy překonán. Mnoho lidí se chlubilo, že má skutečně správnou interpretaci. Žádný z nich však nedokázal stanovit klíč, který by seděl na celou knihu.

 

 

Kniha má malý formát a je sice bohatě ilustrovaná, ale jinak než známé středověké iluminované rukopisy. Obrázky vyhlížejí poněkud neuměle, jako by je malovalo dvanáctileté dítě. Oddíl věnovaný botanice je plný hrubých kreseb rostlin, které z přírody neznáme. Zdá se, že přesnost nebyla autorovou silnou stránkou. Některé z kreseb se přesto podobají pepřovníku a slunečnicím. Pak následuje cosi na způsob biologického oddílu. Jsou tu zobrazeny nevelké, krčící se ženy s vystouplými bříšky a malými špičatými ňadry, které se brodí jedovatě zelenými nádržemi, napájenými jakýmsi potrubím, připomínajícím tepny a vejcovody. Asi nejpečlivěji pojatá je astrologická sekce se zodiaky a nákresy nebe a něčeho, co by mohlo být spirální galaxií v Andromedě. Ještě záhadnější je však text. Písmena jsou sice povědomá – některá se podobají latince, jiná latinským zkratkám a arabským číslicím. Na počátku některých řádků jsou zdobená písmena připomínající šibenici, na konci slov se objevuje záhadná spirála podobná číslici devět.

 

Odborníci i nadšenci se snaží záhadě Voynichova rukopisu přijít na kloub, nejnověji za pomoci statistických postupů používaných při čtení lidského genomu. Stále se objevují nové a často pozoruhodné výklady. Podle jednoho je text psaný starou ukrajinštinou, která neměla podobně jako semitské jazyky psané znaky pro samohlásky, jindy je rukopis pokládán za unikátní doklad o náboženském hnutí Katarů. Ať je pravda jakákoli, jisté je, že text byl zašifrován tak záhadným způsobem, že ani moderní počítače si s ním nevědí rady. Američtí odborníci na šifry z Národního bezpečnostního úřadu (NSA) se jej pokoušeli rozluštit již v šedesátých a sedmdesátých letech. Přepsali jej do podoby srozumitelné strojům, ale ani tak se jim nepodařilo dosáhnout žádného pokroku.

 

V roce 1970 se Robert Brumbaugh z Yaleovy univerzity odhodlal k odvážnému výkladu původu Voynichova rukopisu. Je to podle něj promyšlený podvrh, jehož jediným smyslem bylo vytáhnout důvěřivému Habsburkovi z kapsy nějaké zlato, což se podařilo více než dobře. Podle Brumbaugha je možné rozluštit jen některé pasáže knihy. Ty byly pravděpodobně napsány tak, aby náročný kupec neměl žádné pochyby o pravosti rukopisu. Teorii podvrhu podporuje skutečnost, že ilustrace jsou značně neumělé a celé dílo je napsáno na levném, nekvalitním papíru. Rozluštění rukopisu je nesnadné i bez ohledu na to, je-li pravý či ne. Pro nalezení skutečného významu textu je třeba zjistit, jakou šifrou je zakódován, nebo sestavit slovník, kde by každému slovu odpovídalo slovo v latině, angličtině nebo jiném jazyce. V prvním případě jsou vyhlídky ještě poměrně příznivé. Existuje-li skutečně nějaký algoritmus, který udává, jak jsou naše běžná písmena nahrazena oněmi zvláštními znaky, je šance, že bude odhalen.

 

 

Šifry používané v patnáctém a šestnáctém století nebyly příliš obtížné, alespoň z dnešního pohledu. Velká část z nich byly pouhé substituce, kdy každé písmeno mělo vlastní ekvivalent v textu. K rozluštění pak stačilo srovnat frekvenci, s jakou se zkoumané písmeno vyskytovalo v zašifrovaném textu, a srovnat tento údaj s rozmístěním jeho možného protějšku ve výchozím jazyce. Mnohem složitější jsou šifry, při nichž se dané písmeno nahrazuje skupinou několika jiných písmen. Tento koncept zveřejnil Leon Battista Alberti již okolo roku 1460, takže pokud Voynichův rukopis vznikl po tomto datu, může být šifrován daným způsobem. I tuto šifru lze rozluštit porovnáním četnosti výskytu písmen, ale je to mnohem složitější. Pokud by však byla kódována celá slova (nahrazována jinými slovy, třeba i z jiného jazyka), znamenalo by to, že bez nalezení kódového slovníku vydá Voynichův rukopis své tajemství jen stěží.

 

 

Každého, kdo se chtěl s rukopisem vypořádat, trápily zcela základní problémy: jak porovnat četnosti výskytu nějakého písmene, nevíme-li, v jakém jazyce je text napsán? Ještě horší je, že vědci si nejsou ani jisti, jak vlastně vypadá abeceda Voynichova rukopisu. Ruční psaní skýtá vždy určitá úskalí. I v naší abecedě se stává, že dvě „e“ za sebou mohou snadno být čtena jako „u“, a květnaté písmo rukopisu k podobným omylům přímo vybízí. Některé znaky – například ony podivné „šibenice“ – mohou být označením odstavců. Je také možné, že každé slovo v rukopisu odpovídá jednomu písmenu nebo že mezery mezi zdánlivými slovy jsou umístěny nahodile, aby čtenáře zmátly.

 

 

Při vší zdánlivé beznadějnosti se vědcům podařilo zjistit některá základní fakta. Rukopis obsahuje 40 tisíc různých slov. Celkový počet slov se blíží čtvrtině milionu. Abeceda se skládá z třiadvaceti až třiceti písmen, z nichž žádné zřejmě není číslem. Text se čte zleva doprava a většina slov je tvořena šesti písmeny. Rozdíly v délce slov jsou mnohem menší než v latině nebo angličtině a ostatních indoevropských jazycích. Mnoho slov se opakuje, běžně i čtyřikrát po sobě, a najdeme tu i skupiny slov, které se liší jen jediným písmenem. Vědci za posledních deset let došli k závěru, že – byť je to podivné – Voynichův rukopis vykazuje jisté konzistentní statistické znaky, které jsou vlastní přirozeným jazykům. Je proto málo pravděpodobné, že by šlo o zápisky šílence nebo o podvod.

 

Při zkoumání rukopisu je rovněž možné věnovat pozornost jeho entropii, čili míře neuspořádanosti a tím i vydatnosti informace, kterou nesou písmena, případně celá slova. Jazyk s vysokou entropií se vyznačuje velkým počtem variací v kombinacích písmen, slov nebo obou dohromady. Jeden z nejsnazších příkladů je následnost dvou znaků, čili otázka, s jakou určitostí (nebo naopak neurčitostí) může po daném znaku následovat jiné. V angličtině například po hlásce „q“ téměř vždy následuje hláska „u“. Pro hlásku „q“ je míra neurčitosti a tedy i entropie nízká.

 

V roce 1976 prokázal fyzik William Bennett, že entropie Voynichova rukopisu je v porovnání s latinou, angličtinou nebo jinými indoevropskými jazyky pozoruhodně nízká. Podobné jazyky s nízkou entropií lze nalézt až v Polynésii, ale zdá se málo pravděpodobné, že by se havajští domorodci potloukali po renesanční Itálii a psali nesrozumitelné traktáty. Nízká entropie vylučuje možnost jednoduché šifry (náhrada písmena jiným nebo několika jinými písmeny), protože tak by zůstala entropie buď nezměněná, nebo zvětšená. Ačkoli existují šifry, které entropii snižují, ve světle těchto poznatků se zdá, že záhadný rukopis je psaný kódovým nebo vymyšleným jazykem.

 

 

S mnohem odvážnější teorií přišel před několika lety brazilský vědec Jorge Stolfi. Zkoumal text pomocí programu, který analyzoval umístění každého znaku ve slovech, a zjistil, že některá písmena se zřejmě objevují jen v určitých úsecích slov – vymezují jejich předponu a příponu. Napadlo ho, že jazykem Voynichova rukopisu může být forma čínštiny, foneticky přepsaná čínskými průvodci, kteří se vrátili se zdejšími cestovateli do Itálie. Čínská slova jsou jednoslabičná a každé slovo je určeno třemi fonetickými vlastnostmi. Předpona slov rukopisu by mohla značit kvalitu tónu, střed slova souhlásku a přípona samohlásku. V loňském roce Stolfi publikoval novou analýzu, která u slov nachází „kůru, plášť a jádro“. Takto konzistentní struktura napomáhá domněnce o nahodilém plácání a vylučuje i šifru tvořenou více písmeny. Jeho poznatky podporují tvrzení, že rukopis je překladem typu slovo za slovo, nebo je psán neindoevropským jazykem s jednoslabičnými slovy.

 

 

Stolfiho nejnovější teorie předpokládá, že navzdory všemu, co bylo dosud zjištěno, jsou slova rukopisu ve skutečnosti číslicemi. Mnoho početních systémů vyjadřuje číslice pomocí symbolů řazených v určitém řádu. Římské číslice si vystačí se sedmi znaky (I, V, X, L, C, D, M). Mnoho z nich (od sta výše) budou začínat znaky C, D nebo M nebo končit I, V nebo X. Skutečnost, že výrazy v textu rukopisu mají často stejnou délku, by tuto domněnku podporovala. K rozluštění bychom pak museli mít k dispozici klíč, který by dal číslům smysl.

 

 

Gabriel Landini z Birminghamské univerzity studoval text pomocí techniky zvané spektrální analýza. Je to metoda, která se běžně používá při zkoumání veličiny proměnlivých hodnot. Najde-li se nějaký vzorec (například pokud by se určité písmeno opakovalo v pravidelných intervalech), zobrazí se jako odchylka od přímky. I když takto jednoduchý vzorec se najít nepodařilo, výsledné odchylky prozrazují skryté vzorce. Podle Landiniho závěru se tyto vzorce rovnají skutečným jazykům. Přirozené jazyky mají slova o průměrné délce 5,9 písmene, což souhlasí s průměrnou délkou slova v rukopisu. To zřejmě potvrzuje, že slova jsou skutečně slovy, a také mezery, které je oddělují, jsou skutečné.

Jak bude vypadat další útok na Voynichův rukopis? Ačkoli to tak nevypadá, nejdůležitější je mít k dispozici data, která lze statisticky zpracovávat. Mikrofilmy, které univerzita prodává po čtyřiceti dolarech za kus, se čtou obtížně a vedou jen k dalším dohadům, co je a co není určité písmeno. Někteří z nadšenců začali s digitálním přepisem. Landini se Zandbergem dokázali získat přepisy pořízené americkým bezpečnostním úřadem. Pečlivě prozkoumali každou kopii, aby předešli odchylkám, a vyhotovili definitivní verzi textu. Doufají, že se jim podaří přesvědčit knihovnu, která uchovává originál, k vydání barevné verze rukopisu na CD-Romu. S digitálními daty lze poté znovu provádět všechny složité operace mnohem rychleji a s větší přesností.

 

 

Nejdůležitější roli však nehraje technika ani samotné výpočty, nýbrž nápady a samozřejmě i trocha štěstí. Jim Reeds, odborník na šifry a kódy pracující u společnosti AT&T, říká, že ani nejlepší počítače nemohou rozluštit kódy bez pomoci člověka a jeho nápadu. Reeds je známý od doby, kdy se mu podařilo rozluštit knihu Johannese Trithemia, německého opata z patnáctého století, který si v šifrách přímo liboval. Lingvista na penzi Jacques Guy, který se Voynichovým rukopisem zabývá ve svém volném čase považuje tajuplné středověké dílko za test našich dosavadních vědomostí o jazyce. A jak dodává, výsledky tohoto testu jsou strašlivé.

Autor příspěvku: administrator

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *